Červen 2011

Umři, jako by to bylo naposled...

21. června 2011 v 15:23 | Ehněnka |  Moje výtvory
Nemluvně voláš,
ale sníh se neobrací v tání
zpět.
Kapky ledu plují dál, než dojde
tvých pár vět.
A já se nezměním,
dnes umři
jako by to bylo naposled.

Název bojkotuju!!!

20. června 2011 v 8:13 | Ehněnka
Výzvy jsou od toho, aby se překonávaly. Většinou. Někdy nemusí znamenat vůbec nic.

Nejhorší je, když se ve vašem ctěném okolí vyskytne situace, kterou nemáte plně pod kontrolou. Vlastně ne, horší je, když se jich objeví několik. Hrozně ráda bych se o ty věci podělila, ale nemůžu zacházet do detailů protože někteří čtenáři mého blogu by mohli vědět, o kom a čem je řeč. A o to nestojím. Beztak tu na sebe odhaluji věci, které někteří asi nechtějí vědět, ale nedá jim to a stejně si moje výplody čtou.

Můžu říct, že mě v průběhu následujících několika hodin čeká intergalaktická mise za účelem získání lepší známky a následně pokus o najmutí posádky na jednu z nadcházejících akcí. Můžu říct, že mě okolí nepřestává prudit kvůli něčemu, co není. Už je to tak zlé, že se mi o tom i zdá. A tak zlé, že se mi ty sny dokonce i líbí, ale to jste asi nechtěli vědět.

Pak jsou tu věci, které šířit nebudu, ale řeknu to asi tak, že nejbližší rodina je nebezpečnější, než rakovina plic nebo řítící se pendolino.

Krom toho je někdy těžké vydržet s vlastními myšlenkami.

A aby toho nebylo málo, dozvěděla jsem se na sebe, že jsem naprosto neschopná a nezpůsobilá cokoli zařídit, že jsem líná a nic pořádného nedělám. Věřili byste tomu? Já, která mám na programu tolik činností, nic nedělám! Problém je totiž v tom, že moje zájmy nevyžadují společenskou interakci, což někteří odmítají pochopit a přijmout. Jakomůj drahý tatík, který prohlašuje, že se nikdy nevdám, protože se s nikým neseznámím.

Většina rodičů odrazuje svoje dcery od vztahů s tím, že "na to mají času dost". ale u nás je to skoro naopak. Byli by celí šťastní, kdybych si někoho našla, protože po sérii naprosto děsivých katastrofických vztahů se děsí jednak toho, že na jistou osobu nikdy nezapomenu,jednak toho, že se v této fázi, kdy se vzpamatovávám z šoků, nevzpamatuju. A možná i proto, že na posledním rozchodu mají podíl. Já bych i ráda. Dokonce bych věděla, koho bych si vybrala, mít volnou ruku. Možná by to nemuselo být bez šance. ale prostě se mi do akce nechce, bojím se, že si třeba něco nalhávám a tak vůbec. Kromě toho, když si představím reakce z okolí, které by nastaly, nemám nejmenší chuť se do ničeho pouštět. Navíc stejně nejsem dostačující, neb pán má vysoké nároky. Což ostatní možná nevědí. Já bohužel ano.

Vůbec se netěším na prázdniny. Sice to znamená, mít padla, ale dva měsíce neuvidím lidi, které mám ráda. A někteří mi budou chybět obzvlášť(že, Narcisse a Katalyn?). Tohle léto bude úplně jiné, než to loňské. Bude o dost smutnější, i když bych to v životě nepřiznala. Nechci na to myslet.

Raději půjdu předstírat nějakou práci, třeba, že se učím chemii, nebo něco na ten způsob.

Ehněnka

Kodex zrůdy

18. června 2011 v 22:41 | Ehněnka
Kodex zrůdy..
. je soubor nechutných pravidel.
Pravidla tu jsou, aby se porušovaly.
Následující článek má posloužit jako důkaz, že pokud nastane vhodná konstelace hvězd, mívám zcela ojedinělé záchvaty lidumilnosti.
Dnes jsem se zúčastnila jedné z rodinných sešlostí. Nutno podotknout, že důvodem mi byla potřeba zajistit si kvalitní výmluvu, proč se nezúčastním jedné akce, na kterou se mi opravdu nechtělo. Ale když jsem tam přijela, zjistila jsem, že příbuzní můžou být i docela fajn. Uznávám, že někteří jsou sice trochu svérázní, ale jinak je to vcelku veselá společnost.
Nejvíc mě ale dostal čtyřletý bratránek, který přišel, pevně mě objal kolem krku a prohlásil: ''Já tě mám tak rád, ty jsi zlatá!''. Díval se na mě přitom obrovskýma dětskýma očima, které byly plné upřímnosti a já se musela hodně ovládat, abych neuronila nějakou tu slzu, jak mě to dojalo. Byla to právě ta kapka lásky, kterou jsem potřebovala, abych se znovu nepropadla do již zmiňované '' hromady klihovitýho bagna, vole''.
A ještě jedna úvaha pro dnešní den. Poslední dobou se mi stává, že mi lidé tvrdí věci, které úplně popírám. Nejhorší na tom je, že nemůžu dělat, že se mě to netýká a smutné je, že ostatní vědí více, než já. A tak jen pozoruji, jak se v očích známých vyvíjí můj neexistující vztah. A nejhorší je, že mi docházejí argumenty, proč tu situaci nevyužít. A když se nad tím zamyslím, tak ani žádné nejsou. Jen jeden a tím je patrně má ješitnost.

No nic, já se poroučím.

Ehněnka

Hromada klihovitýho bagna, vole

15. června 2011 v 18:18 | Ehněnka |  Moje žblepty
Gh ftl.
Poslední dobou mám pocit, že nemám co říct. Protože můj život se skládá ze spánku a vymýšlení způsobu, jak se životu vyhnout. Pořád jen šmíruju cizí lidi po internetu a tiše jim závidím, jaký pestrý život mají. A já? Kromě kamarádů ve škole a jedné praštěné holky nemám nikoho, s kým bych podnikala všechny věci, které mám v plánu. Protože v mém světě je bez lidí proklatě smutno.
Jenže kdemá člověk najít známé, když internetu nevěří, na diskotéky nechodí a oslovovat cizí lidi se stydí? Co má udělat děvče, které by rádo mělo partu trhlých přátel, když neví, jak ji najít? Co má člověk dělat, když by rád miloval a byl milován, ale kromě umění upéct dort, literárního nadání a srdce plného lásky nemá co nabídnout? Jsem člověk jako všichni jiní, tak co dělám špatně? Proč já sedím každé odpoledne doma, zatímco ostatní si užívají všechno to, co já nikdy neměla? Jsem tak nemožná? Jaký je pak rozdíl mezi tím, být mrtvý a tímhle?
Musí se něco stát, něco, cokoli, jen aby se tahle věc hnula z místa. Protože takhle dál opravdu nemůžu. Řekněte mi proč, řekněte mi, jak ven, a já to udělám. Občas je těžké se ve mně vyznat. Občas to nedokážu ani já sama. Občas mám chuť na všechno se vykašlat a vsáknout se do zdi.
Neděste se, i když tohle už tu bylo. Jednou to přijít muselo. Jednou konečně musím najít odvahu, vylézt z ulity a vydat se světu naproti, a jestli je cenou to, že než to dokážu, budu se trápit, tak prosím. Ale neručím za to, že tohle ustojím. Nicméně se budu snažit. Nechci dopadnout stejně, jako dřív. Nebo ještě hůř.
Doufám, že si nikdo nedělá starosti. bylo i hůř. Ale samota je svině. Howk.
Ehněnka

Magic Musicbox by Ehněnka

9. června 2011 v 11:12 | Ehněnka |  Hudba
A abyste se nenudili, než najdu další taneční film, nabízím vám malo ochutnávku svého playlistu. Upozorňuji všechny, že je to žánrově naprostá všehochu´t a že mě to naprosto nezajímá. :)

1. Hannah Fufy - The Vampire Waltz

2. Johanna Kurkela - Perhonen

3.Kerli - Fragile

To by mohlo pro začátek stačit, příště budeme pokračovat. Pokud se vám písničky líbily, napište to. Pokud ne, napište to taky. A pokud znáte něco podobného, o čem si myslíte, že bych to určitě měla slyšet, šup s tím do komentářů! :)

Ehněnka




Zápal kosti od blbosti

9. června 2011 v 10:59 | Ehněnka |  Eithne Ceana
Ukázalo se, že nejen hodiny tělocviku jsou plodné. Každá hodina, na kterou nedorazím, je velmi prospěšná návštěvnosti blogu. A teď nemluvím o záškoláctví, jen mě schvátila nějaká úžasná choroba, která má v chorobopisu mimo jiné to, že nevyjdete schody bez udušení se rýmou a kašlem. Takže pobývám doma a pomalu a poklidně umírám, pohřební pochod mi k tomu hrají Scorpions(Na námitku, že jsem přece metal a rock pověsila na hřebík, odpovím, že to je tak maximálně metal-pop a vůbec taková slaďárna, že si nemusím dělat výčitky a navíc, co je komu do toho, že?)

Snažím se využít volný čas k tomu, abych dokončila všechny životně důležité úkoly, což znamená, naučit se pár skladbiček na klavír, aby mě učitelka nautrhla hlavu, dočíst soubor komixů Simpsonových, otestovat pár dalších úžasných kosmetických triků, abych měla o čem psát na blog, najít nějakou přijatelnou hudbu, pokusit se zkompletovat svou sbírku tanečních filmů(ano, Ehněnka trpí závislostí na streetových tanečních filmech, já vím, že nemají děj, což mi mnozí předhazují, ale dívá se snad někdo třeba na porno kvůli ději?) a fůru dalších zásadních věcí.

Už několik týdnů se snažím dát dohromady všechny potřebné podklady pro novou povídku na pokračování, ale vzhledem ke škole na to nemám moc času, tak uvidíme. Ale můžu prozradit, že to bude poměrně neotřelé a i když to možná někdo odsoudí jako brakový románek na pokračování, tak se ke konci možná bude divit žánrové proměně. Kdyby někoho zajímalo, o co jde, řeknu zhruba tohle-představte si něco jako Tolkienovy elfy v dnešním světě, zkombinujte je s fiktivní náboženskou válkou, přidejte pár jedinců, měnící se ve zvířata a nakonec to vše pozorujte očima člověka, který je tak trochu na okraji, ale do všeho strká nos, což se mu taky vymstí. Víc neprozradím, jednak proto, že sama nemám ve všech detailech úplně jasno, jednak, protože právo beta-readera má jaako první moje kamarádka, takže až po ní, drahoušci. :)

To by snad jako stručný vhled do mého života mohlo stačit, poroučím se.

P.S. Včerejší návštěvnost poprvé překročila stovku-111 lidí. Děkuju všem, co si přečetli moje myšlenkování a doufám, že se zase někdy zastavíte. dělá mi to radost. Vážně. :)

Ehněnka

Jak být Chuck Ehněnka-Norris snadno a rychle!!!

8. června 2011 v 8:31 | Ehněnka |  Eithne Ceana
Hodiny tělocviku jsou mimořádně plodné. Obzvlášť, když se jich nemůžete zúčastnit, protože máte obrovskou rýmu a tak by pro vás venkovní bazén mohl znamenat jistou smrt. Takže zatímco ostatní se snaží podávat více či méně hvězdné výkony, já jsem se s klidem přesunula do studovny, abych zcela popřela její účel, kterým jest příprava na hodiny, tvorba domácích úkolů a šprtání se slovíček a využiju ji k tomu, abych se s vámi podělila o pár dojmů z posledních dní.

Takže, shrňme si to-co je nového u Ehněnky?

-Den, kdydo mé smečky přibyde štěně border kolie, se pomalu,ale jistě blíží. Až nadejde, samozřejmě vše zdokumentuji a zveřejním. :)

-Dospěla jsem k závěru, že jsem závislá na Facebooku(nechť nás jeho sláva provází po všechny dny až do skonání věků) a nejradši bych si zrušila účet, kdybych tu zpropadenou věc nepoužívala k posílání zpráv přez školní wi-fi zadarmo.

-Zjistila jsem, že se ze mně stává Chuck Norris. Vážně, poslední dobou zvládám spoustu věcí, o kterých se mi ani nesnilo, a to všechno jen proto, že poslední dobou funguju poněkud pod tlakem a mám tak trochu nůž na krku. Patří mezi ně:přesvědčit rodiče, že ty nové boty OPRAVDU potřebuju, uvařit chřestové rizoto, upéct štrůdl, dostat trojku(!) z fyziky, přesvědčit učitelku, že jí tu slohovku opravdu odevzdám a pětka tím pádem není třeba, učit se na čtyři předměty zároveň, přečíst knihu v němčině, popírat spánkový deficit a nezkolabovat, když vidím člověka, s kterým si navzájem střídavě ničíme život. Uznejte, že to už je docela výkon, na to, že ještě před dvěma měsíci jsem nebyla schopná dělat nic bez toho, aniž by mě to neskutečně iritovalo a stresovalo. :)

Poslední dobou jsem přečetla hodně článků o tom, jak se naučit rozhodovat a jak změnit svůj život. Jasně, vím, že návod neexistuje, ale zajímalo mě, jak si s tím poradili ostatní. A všímám si kolem sebe několika jedinců, keří to zvládli, kteří se nebáli udělat krok do neznáma vstříc lepším zítřkům. A co jsem při svém čtení zjistila? Že to, čeho se nejvíc bojíme, je většinou právě to, co potřebujeme udělat ze všeho nejvíc. A taky, že pokud setrváváme na jednom bodě již několik měsíců a stále se nestalo nic, co by naši situaci změnilo k lepšímu, je ten pravý čas udělat něco pro to, abychom se hnuli z místa.

A protože za minutu zvoní na přestávku, jdu se také hnout z místa a přesunout se do učebny angličtiny.

Ehněnka

Jak rozmlátit stroj času-100% efekt!!!

7. června 2011 v 14:24 | Ehněnka |  Myslete pozitivně!
Poté, co jsem si přečetla několik článků na tohle téma, shledala jsem, že jsem z toho znechucená. Všichni by se jen vraceli v čase, mazali svoje chyby a stávali se tak úspěšnějšími, lepšími a potažmo snad i šťastnějšími. Jenomže, moji milí, život nemá tlačítko "reset" a dokonce se ani nedá přetočit. Pravdou ovšem je, že se občas vyskytne jistá chyba v ději, jakási časoprostorová díra, která umožňuje, navrátit se k situaci dávno minulé a pokusit se zvrátit osud. s trochou nadsázky tento jev můžeme nazvat stroj času.

Bohužel, použití tohoto stroje má svá úskalí. Předně, žádný stroj vám nikdy nevrátí tolik úsilí, kolik jste do něj vložili. Takže i když možná vyžehlíte průšvihy z minula, nic už nebude, jako dřív, dostanete jen nedokonalý obraz, asi jako kdybyste kopírovali jednu kazetu stále dokola. A čím častěji se budete vracet, tím horší bude výsledek. Budou vznikat díry v ději a software, jménem"Zivot.exe" vám bude hlásit čím dál více chybových hlášek. Protože myslet si, že všechno, co jste kdy pokazili, jako mávnutím kouzelného proutku zmizí a objeví se vysněný cíl, je nesmysl. Otázkou zůstává, jak se s takovou situací vyrovnat.

Doporučuji vám na základě empirické zkušenosti, rozmlátit stroj času na padrť a za žádnou cenu se nevracejte! Jak na to? Jakmile učiníte rozhodnutí, stůjte si za ním. Neptejte se sami sebe, jestli bylo správné, nebo špatné. Vždycky bylo správné, protože bylo vaše a protože i když na to zapomínáme, pokud se něco má stát, stane se to ta jako tak, jen cesty k cíli bývají různé. Proto není třeba cestovat v čase. Pokud je něco správné, jednou se toho dočkáme. Což samozřejmě neznamená, že budeme nečinně sedět a čekat, až nás osvítí, popřípadě se stane zázrak a naše přání budou vyslyšena.

Musíme se sami přičinit, ale ne tak, že se pokusíme změnit, co už se stalo. Prostě se neohlédneme a půjdeme dál, poučeni vlastní chybou. Když se přeci jen podíváte za sebe, sice nezkameníte, ale často se může stát, že vás vaše lítost a zklamání sváží do kozelce a nedovolí vám, pohnout se z místa. A zbavit se pout bývá velmi, velmi obtížné a někdy docela nemožné.

Já vím, že je to těžké. Vím to, protože jsem(zatím) naživu a sama jsem stroj času používala víc, než by bylo zdrávo, až se nakonec z něčeho, co mohlo zůstat milou vzpomínkou, stala noční můra a ještě později nezbylo nic, co by stálo za zmínku. A vy se přeci nechcete ochudit o věci, o nihž budete jednou s nostalgií vyprávět vnoučatům, nemám pravdu? :)

Takže, co z toho plyne? S chutí vstříc světlejší budoucnosti, která začíná právě teď a nikdy jindy, protože jestli se rozhodnete, čekat na vhodnou konstelaci hvězd, nejspíš se nedočkáte nikdy.

Ehněnka