Říjen 2011

Svalovinou a šlachami navrch

31. října 2011 v 10:16 | Ehněnka |  Moje žblepty
Nemám tenhle blog ráda.

Připomíná víc než mě člověka, kterým jsem vlastně ani nikdy nebyla, někoho, koho se ze mně snažili udělat ostatní. Možná jsem jim to nějakou dobu tolerovala, ale dál to nešlo. Proto se tu děly takové změny, proto jsem určitou dobu nic nepsala. Ale problém je, že schovávat se za tuhle masku už nechci.

Já totiž nejsem ani malá uplakaná holka s pokusem o emo patku, ani křehká princezna, ani důstojná královna a ani vládkyně temnot, jak jste se mi někteří pokoušeli vnutit.
Daleko víc jsem nejspíš skřítek z chaloupky pod pařezem, šílená alternativní umělkyně, nenapravitelný snílek, splachovadlo a ještě kopa jiných věcí.

Věci se mění a já jsem odložila škrabošku drsňačky. Připadám si teď strašně odhalená před světem, úplně zranitelná a bez ochrany. Mnozí toho bohužel zneužívají a myslí si, že jsem se změnila, jenže já jen nejsem stejná, jako dřív. někteří lidé z mého života se začínají jaksi vytrácet, mnozí teprve teď ukazují, kým vlastně v mém příběhu jsou, někteří pozbývají význam, jiní jsou důležitější, než bych sama chtěla.

Teprve dnes jsem pochopila spoustu věcí, ale o tom později.

O víkendu jsem se zúčastnila jedné akce, byla to celodenní hra v terénu s filozofickým přesahem. Příběh spočíval v tom, že všichni účastníci se ocitli v psychiatrické léčebně. Bohužel však všechny ústavy již byly přeplněné a proto bylo nutné všem chovancům z vládního nařízení provést lobotomii. Lékařům se nás ale zželelo a rozhodli se nám dát ještě jednu šanci. Vyslali nás na praktickou zkoušku do terénu, aby se prokázalo, zda bychom náhodou nemohli být propuštěni.
Byla to klasická orientační hra-zavážou vám oči, někam vás odvedou, klidně i několik kilometrů, a vy se potom vraťte a cestou plňte úkoly. Současně jsme se ale měli zamyslet nad tím, co bychom změnili, kdybychom věděli, že zítra zemřeme, na svém životě.

Možná bych se rozhodovala více srdcem, kdybych měla jen málo času, možná bych jen dělala, že se mně to netýká, kdo ví. Ale ta otázka mi obrátila život naruby a nazpět, kolem dokola a do stran, prostě úplně kompletně.
Uvědomila jsem si, jak je všechno relativní a křehké. Nikdy nevíme, co se stane v příští minutě a možná, že nám to změní život navždy. O to víc si vážím každé dobré chvilky, protože co platí dnes, zítra může být jen vzpomínka.

Chtěla bych, abyste pochopili, co se snažím říct.
Moc bych si přála, aby lidé vážili své skutky a slova, protože mohou napáchat nevratné škody, kterých budou litovat. Možná ne hned, ale časem jistě. A věřím tomu, že jednou budeme litovat všichni. Všech promarněných šancí, jak někomu udělat radost, jak říct něco milého, jak obejmout. Jak tvrdě bojovat za správnou věc. Jak se zastat nevinného. Jak vykročit vstříc zářné budoucnosti, i když je nejistá. Jak opustit dosud známé. Jak učinit závažné rozhodnutí. Jak se zapřít a vydržet. Jak přemoct svoje sobectví.

Jestli tomuhle článku nerozumíte, nevadí. Asi pro vás nepřišla pravá chvíle, nebo nejste ta správná osoba. Mým cílem není někoho buzerovat svými mravokárnými články, jen jsem chtěla upozornit na pár věcí. Protože nechci, aby pro vás bylo pozdě jako pro některé jiné.

To je to, co si přeju ze všeho nejvíc.

Ehněnka

Jsme na suchu, kapitáne!!!!!!

24. října 2011 v 21:55 | Ehněnka |  Eithne Ceana
Cože? Co se to tu děje? Proč Ehněnka nic nepíše?
Tak předně nemá čas. Taky se teď děje tolik zajímavých věcí, že na to, psát výlevy na blog, prostě nezbývá ani pár vteřin. Kolem mně se to začíná hemžit novými lidmi, které musím všechny co nevidět poznat.
Navíc Ehněnka spatřila na internetu tak nádherné jméno, že ho hodlá používat jako pseudonym a tak to teď vypadá, že se, vážení, budeme stěhovat na novou adresu. :) Ale o tom, až to přijde.
Jinak se mám moc fajn, děkuji za optání. A buďte trpěliví, nové články budou co nevidět, tedy-zatím tomu věřím. :)
Ehněnka

Až rozžehnete ohně...

7. října 2011 v 8:19 | Ehněnka |  Moje žblepty
Bez elektřiny bych zdechla. Pokud teď zklamaně odfrkáváte, protože jste si mysleli, že Ehněnka jakožto zarytý odpůrce konzumu chodí spát s posledním slunečním paprskem, svítí loučemi a televizí jí je výhled na krajinu z korunu stromu, musím vás zklamat. Skutečnost je přesně taková, jaké jste se obávali.
Bez svícení nemohu existovat, však se většina nápadů rodí pod rouškou tmy. Jsem noční tvor. Ideální by bylo, obrátit si režim a spát přes den, ale individuální učební plán z důvodu: "vampirismus, lykantropie a šílenství" pravděpodobně schválen nebude.
Bez mobilního telefonu neudělám ani krok. Zaprvé mě neskutečně děsí představa toho, že nebudu na příjmu, pročež jsem nucena neustále dbát na vysokou hladinu kreditu v krevním řečišti svého elektronického miláčka, zadruhé používám mobil jako hudební přehravač a bez toho se, přátelé, přecižít nedá, zatřetí nepřežiji bez jednoho mocného živlu a tím je wi-fi. Wi-fi mě spojuje s lidmi, dovolí mi komunikovat s kamarády zadarmo, číst si při hodině články o psychických poruchách, místo abych pracovala na výpiscích z chemie, kontrolovat, jestli mi přibyl na blogu komentář a tak vůbec. Když jen pomyslím na odpojení této již zmiňované věci, jsem nervozní.
Ale nejen blogování dotýká se elektřina, potřebuji ji i k vykonávání svých dalších zálib. Vzhledem k tomu, že hraji na klavír a k nám domů se koncertní křídlo nevejde, vlastním klávesy, poháněné elektrickou šťávou. A co se zpěvu karaoke týče, netřeba nic dodávat.
Z toho vyplývá, že jsem jedinec zhýralý a zhýčkaný, ale to nechme stranou.
Existují totiž i jiné druhy elektřiny, než jen ta, která pohání naše elektronické miláčky.
Určitě jste někdy slyšeli o tom, že něco "nemá šťávu". Znáte to, ne? Je to nějaké nijaké, nudné, nezajímavé...tak přesně to jsem měla na mysli. Někdy my lidé jen tak přežíváme, potácíme se od ničeho k ničemu, není nic, co by nám dodalo patřičný impuls. Žádná jiskra, žádná elektřina, šlus. Konec. A co s tím?
Ne, jestli teď čekáte nějakou veleúžasnou radu, jak znovu získat plyn, tak vám neporadím. Jsem přeborník v délce rozžíhání ohňů, trvá mi často měsíce, než se oklepu z nějaké katastrofy a začnu znovu. A někdy se neoklepu vůbec. Jediné, co vám mohu říct je, že pokud tu věc budete v sobě živit, bude pořád žít z vaší elektřiny a nikdy nezmizí docela. Nejlepší podle mě bude, když se tou záležitostí jednoduše přestanete zabývat, přerušíte kontakt, zbavíte se jí. Minimálně na čas.

Než budete připraveni zapálit oheň.
Ehněnka

Zemřít znovu-1.kapitola

6. října 2011 v 12:15 | Ehněnka
Poznámka pro začátek: sountracky jsou řazeny podle toho, jak odpovídají ději a atmosféře.
Světla zářila silně, paprsky v barvách duhy vymetaly každý kout klubu a já tančila. Bylo to, jako bych se nikdy neměla probrat ze snu, jako bych nikdy neměla vystřízlivět. Lidská těla vířila všude kolem mě, byla jednoduše všude kolem mě, pohybující se v totožném rytmu, cítila jsem spoustu rukou a tlukoucích srdcí, spojených v jediném pulzujícím živočichu, který jako by byl na zemi již celou věčnost, jako by se v něm spojovalo odvěké dědictví lidskosti. Z toho divokého celku si nevzpomínám na nic, kromě těch očí neurčité barvy.

Nejsem bezedná...

6. října 2011 v 9:28 | Ehněnka |  Moje žblepty
Nemám ráda, když mě lidé nevědomky přesvědčují o tom, že můj názor na ně je příliš dobrý. Začalo to nedávno s jednou osobou, na jejíž jednání jsem naštěstí částečně změnila názor po jejím obšírném vysvětlení jejích pohnutek, ale myslet si, že už je zase klid, by bylo moc naivní.

Když se zklidnil jeden člověk, připojila se další kamarádka. Nechápu, čím jsem se o to zasloužila, ale je na mě ze dne na den protivná, cokoli řeknu, je špatně a ke všemu se kamarádíčkuje s lidmi, které pomlouvala. Až do této chvíle jsem ji považovala za jednu z nejlepších kamarádek a ráda bych, abych si to mohla myslet i nadále. JEnomže ona už dost možná nestojí o to být na mém top-ten žebříčku a nemá pro to jediný pádný důvod. Na jakékoli dotazy typu "v čem je problém" reauguje tím stylem, jako by se nic nedělo. Jen když něco potřebue, to jsem jí dobrá. A je smutné, že není jediná.

Už mě přestává bavit, každému ochotně pomáhat a usmívat se,když mě potom nikdo nepomůže.

Já vím, že láska k bližnímu je nezištná, ale v tom případě nejsem lásky schopná.

Ne proto, že bych očekávala nějaké výhody, ale přeci jen bych ráda, aby mi někdo čas od času sám od sebe chtěl udělat radost, protože já to tak až doteď dělala. Jenže lidi jsou často horší, než zvířátka, vážení. Když potřebují ochránit před dravcem, rádi se sdružují do skupin, ale když má smečka hlad, klidně sežerou kořist sami, jen aby si zachránili holou kůži. A mě už nebaví, být pořád kořist.

Člověk pořád jen rozdává a rozdává, až mu nakonec nezbývá dost světla pro sebe samého. Já to pocítila na svém katastrofickém vztahovém scénáři, pořád jsem jen dávala, odpouštěla a zapomínala a každým dnem ubýval kousek ze mně, až skončil poslední románek a ze mne jako by nezbylo vůbec nic, co by stálo za řeč. Trvalo měsíce, než jsem znovu pocítila příval energie.

Dávejte si pozor na to, komu se rozdáváte. Ať už ve vztazích, nebo v přátelství. Protože pokud jen prodáváte sami sebe za kousek pomíjivé přízně, je něco špatně. Pokud se vám alespoń část vydaného nevrací, odejděte, protože jinak skončíte jako vyhaslá skořápka bez obsahu, která nic nesdělí, nezaujme a zapadne do bahna nicoty.

A proto, drazí, je s tímhle konec. Budu stále psát pozitivní motivační články na blog a půjčovat kamarádům sešity, protože dostanu nazpět milé komentáře a sešity na půjčení, až budu potřebovat já, ale blbečka vám, kamarádi, dělat nebudu.

Protože já nejsem bezedná.

Ehněnka

Proč mi stojí

6. října 2011 v 9:07 | Ehněnka |  Eithne Ceana
Stojíte tváří v tvář velikému tajemství, přátelé! Dovíte se totiž, proč mi stojí...proč mi stojí blog. Čekal-li někdo nečekané odhalení, že Ehněnka je muž a vzrušují ho ostatní blogníci, musím ho zklamat, třeba někdy příště. :)

Ehněnka totiž úplně hopeless postrádá něco, čemu se říká čas.

Tak zaprvé, celý minulý týden strávila na farmě v Bavorsku a protože mí němečtí přátelé nedisponují českou klávesnicí, musela jsem články odložit.

Zadruhé, na Ehněnku se valí jedna písemka za druhou, to víte, čtvrtletí se blíží, a kdyby jen to, Vánoce tu máme cobydup, všimli jste si? Ještě nikdy se mi nestalo, abych měla v říjnu dostatek peněz na vánoční dárky a tak si říkám, že možná nějaké koupím dřív, než přijdu na mizinu, co tomu nápadu říkáte? Že souhlasíte? No proto! :)

Jinak se Ehněnce daří dobře, děkujeme za optání.
A co vás čeká zde, na blogu? To je ve hvězdách, protože momentálně zaznamenávám nebývalý příliv umělecké inspirace a nemám kapacitu na to, všechno převést do textové či obrazové podoby, takže uvidíme.

Toť zatím vše
Ehněnka