Zemřít znovu-1.kapitola

6. října 2011 v 12:15 | Ehněnka
Poznámka pro začátek: sountracky jsou řazeny podle toho, jak odpovídají ději a atmosféře.
Světla zářila silně, paprsky v barvách duhy vymetaly každý kout klubu a já tančila. Bylo to, jako bych se nikdy neměla probrat ze snu, jako bych nikdy neměla vystřízlivět. Lidská těla vířila všude kolem mě, byla jednoduše všude kolem mě, pohybující se v totožném rytmu, cítila jsem spoustu rukou a tlukoucích srdcí, spojených v jediném pulzujícím živočichu, který jako by byl na zemi již celou věčnost, jako by se v něm spojovalo odvěké dědictví lidskosti. Z toho divokého celku si nevzpomínám na nic, kromě těch očí neurčité barvy.


Vypadaly jako ledovec, oblak kouře, temný les, tůň a jantar, kůra stromu, sníh a to všechno zároveň. Patřily krásnému neznámému s téměř bílými vlasy, volně povlávajícími kolem ramen. Díval se na mě a trvalo jen několik málo sekund, aby se naše tepy srovnaly ve společném kroku. Bylo těžké odlišit, kde začíná a končí moje duše dokonce i kde se nachází ta jeho. Naše tváře blízko sebe a já na kratičký okamžik zahlédla za jeho majestátně pyšným pohledem také část srdce, ve kterém hnízdila prastará bolest, zrada a snad i trochu citu, ale byly tak pohřbené a zanesené arogancí, že jsem pochopila, že tenhle člověk nemá žádné zásady ani svědomí, které by ho mohlo kárat. Přesto se moje tělo zachvělo blahem, když se jeho rty dotkly mých.
Byl cítit po mentolu, jahodách, vodě po holení, hlíně. Naše těla vířila v tanečním rytmu, spojená ústy. Slastně jsem zavřela oči a neotevřela je ani tehdy, když se naše rty opět vzdálily. Byla jsem někde jinde, nevnímala jsem nic kolem sebe, jen jeho chuť na jazyku a dotek dalšího polibku nad klíční kostí.
Jemně jsem vzdychla, vzápětí se však ten zvuk změnil v bolestný výkřik, když jsem ucítila řezavou bolest. Otevřela jsem oči, ale vůbec nic jsem neviděla, jen barvy, divoce se slévající dohromady, slyšela jsem spoustu hlasů, ale nerozuměla jsem jim, co říkají. Několik vteřin poté ta věc, která moje utrpení způsobila, dorazila až k mému srdci, které se zachvělo a s lupnutím se zastavilo. Zaplavila mě vlna chladu, zhroutila jsem se jako ve zpomaleném filmu k zaprášené zemi a pochopila jsem, že je konec. Pak se mé vědomí pohroužilo do husté černé tmy.
Byla tma a zima a ticho. Jestli moje představy prázdnoty byly kdy jakkoli hrozné, skutečná nicota předčila moje nehorší obavy. Mohla jsem setrvávat v myšlenkách třeba celé hodiny a čas se neposunul kupředu ani o píď, nezáleželo na něm.
Chlad, obtáčející mé tělo jako had, potvrzoval, že v mé blízkosti není žádný zdroj tepla. Mé tělo nejen že kleslo pod bod mrazu, nedisponovalo jakoukoli, byť zápornou teplotou. Prostě jen Bylo.
Nebylo slyšet žádný zvuk, protože ve světě na půli cesty mezi životem a smrtí není nic, coby vykazovalo sebemenší známku života. Šumění krve v mých vlastních tepnách utichlo, protože nebylo už žádné srdce, které by životadárnou tekutinu pohánělo tělem.
Celé moje bytí však naplňoval jakýsi klid a mě napadlo, že pokud takhle vypadá smrt, není to až tak zlé. Najednou jsem zatoužila, splynout zcela s tichou černotou, naprosto se v ní ztratit, připojit se k tisícům duší, utvářejících tento pochmurně nehostinný prostor. Cítila jsem, jak má duše stále víc a víc ztrácí rozměry a obrysy, pomalu zapomíná, jaké to je, být sebou samou.
Vzpomínky, které mi právě teď vířily hlavou, vůbec nepatřil mně, viděla jsem chlapce, kterému auto přejelo nohy, manželku vězně, neprávem odsouzeného na smrt, šikanovaného tlouštíka, děvčátko, které si až příliš intimně a vášnivě hrálo se zahradníkem a mnoho jiných, takových, jejichž myšlenkami jsem se raději příliš nezabývala.
Do mého ticha najednou pronikly hlasy, tisíce křičících hlasů, lidí, vyháněných ze svých domovů vojáky, znásilněných žen a týraných dětí a všechny jsem je viděla umírat, jednoho po druhém, ve strašlivých bolestech. Moje srdce nemohlo bít na poplach, protože bylo mrtvé a studené, ale cítila jsem velikou tíseň a touhu, všechny ty hlasy umlčet nadobro, zbavit je bolestí a dopřát jim slastnou nicotu.
Stejně tak jsem si přála, rozřezat na kusy a umučit ty, kteří jim způsobili tolik bolesti., lámat jejich kosti, drásat jim kůži do masa a rvát jejich srdce z křičících těl, cítit jak páchnou ledovým potem, vidět je ve zvratcích žebrat o ránu z milosti. Nenáviděla jsem lidi, opovrhovala jsem jejich malichernými půtkami. Pochopila jsem, že já už mezi ně nepatřím.
Hlasy najednou vystřídaly obrazy štíhlých postav, stojících na kamenném návrší z bílého mramoru. Byli všichni krásně oblečení a usmívali se, ale z jejich tváří nečišela láska ani dobro, jen hluboké opovržení a hlad po násilí. Byli to muži, ženy, mladí i staří, všech národností, měli však něco společného, ten chladný záblesk v očích a slabý zápach, vznášející se nad jejich hlavami. Odpuzovali i přitahovali mě zároveň, hnusili se mi, ale část mě toužila připojit se k nim. Najednou jsem věděla, že nemám na vybranou, půjdu s nimi a budu žít, nebo zemřu mnohem bolestivěji než poprvé a tentokrát už navždy.
Jako na povel utichly všechny zvuky a můj svět se opět propadl do prázdna a tupé existence jako dříve, začala jsem vnímat různé bolesti, o jejichž bytí jsem nikdy neměla ani ponětí. Otevřely se mi dosud nepoznané bolesti utrpení, bylo to, jako bych hořela zevnitř a zároveň byla celá pokryta ledem. Hlava se mi nadouvala a pískalo mi v uších, oči musely každou chvíli prasknout a vyletět z lebky. Křičela jsem a volala po smrti, přála jsem si, aby už byl konec. Moje bolest se stále stupňovala a pak moje srdce s hrozivým rachotem několikrát zběsile uhodilo, aby se nakonec ustálilo na jediném úderu za několik minut. Ztěžka a se zachroptěním jsem se nadechla. Byla jsem zpátky.
Pomalu se mi vracel cit do těla. Nijak zvlášť mě to nepotěšilo, protože jsem díky tomu cítila všechny bolesti, o kterých jsem dosud nevěděla, i když s předešlým utrpením se ta trocha nepohodlí nedala srovnávat. Ležela jsem na tvrdé a studené zemi, měla jsem rozbitou hlavu a bolela mě záda. Zkusila jsem pohnout prsty. Překvapilo mě, jak cize jsem si ve svém těle připadala. Pomalu jsem se odvážila otevřít oči, hned vzápětí jsem toho ale litovala. Ležela jsem uprostřed střepů z rozbitého zrcadla na špinavých zelených kachličkách, jaké bývají na veřejných toaletách jen v opravdu laciných pajzlech, proti mně byly napůl vyvrácené dveře záchodku a na stropě přízračně poblikávala skomírající žárovka.
Všude kolem mě to páchlo smrtí, ležela jsem v kaluži krve, měla jsem ji ve vlasech i na těch několika málo kusech oblečení, které mi zbyly. Měla jsem na sobě jen tričko, značně potrhané, tenisky a kalhotky stažené ke kolenům. Právě když jsem začala horečně přemýšlet, co se vlastně stalo, všimla jsem si, že na záchodcích nejsem sama. Pod umyvadlem seděla o špinavé kachličky opřená blondýna s asymetricky rozježeným účesem a dívala se na mě.
"No konečně, už jsem si začínala myslet, že jsi vážně tuhá," řekla bez obalu. Podívala jsem se na ní podlitýma očima, ale nebyla jsem ve stavu, kdy bych byla schopná odpovědět. "Vypadáš fakt děsně," podotkla a se zájmem si mě prohlížela. Pak se postavila a elegantními kroky došla až ke mně. "Můžeš se posadit?" zeptala se mně, ale nečekala, až odpovím a hned mi podpírala záda a pomáhala mi, zvednout se. Když mě opřela o posprejovanou zeď, odvážila jsem se konečně zeptat: "Co se stalo?" Ona si přidřepla proti mně a chladně se na mě podívala.
"No coby? Ožrala ses jako dobytek, možná sis před tím něco málo šlehla a pak ses vykousla se Samuelem. Ten, jak je jeho dobrym zvykem, si tě označil, pak tě nakazil a ty jsi prostě ztratila vědomí. Odnesl tě sem, trochu jste si spolu zadováděli a pak jsi umřela. No a potom jsem tě tu našla i s naším milým Samem, jak ojíždí tvojí mrtvolu. Přesvědčila jsem ho, aby tě nechal bejt a radši si ještě trochu užil se mnou. No a potom jsme se pohádali o to, kdo si tě vezme na starost, až se probereš a říkám ti, že kdybych mu za to, že si tě můžu nechat, neposkytla pár pořádně perverzních službiček, tak by tvoje probuzení nebylo zdaleka tak růžový."
Zděsila jsem se při představě, co za zvěrstva se tu asi děje, ale do hlavy mi nešla jedna věc, kterou jsem také vyslovila. "Počkej…co jsi přesně myslela tím -nakazil-?" Ona se divoce rozesmála, přitáhla si můj obličej za bradu tak blízko, že jsem mohla v jejích očích spatřit stejný záblesk, jako v očích postav ze svého deliria a řekla: "No přeci vampirismem, ty blbá! Co sis myslela, že nějakou přenosnou pohlavní chorobou? Ne, zlato, upírství je takový svinstvo, že to převálcuje dokonce i AIDS a to vím z osobní zkušenosti." Chtělo se mi začít křičet, ale když jsem přesvědčila rozum, aby ještě chvíli stál při mně, musela jsem v duchu uznat, že ta teorie nebyla zase tolik neuvěřitelná. Mimoto, té poznámce o AIDS jsem v případě téhle dívky naprosto nepochybovala. Nevěděla jsem, co říct, zmohla jsem se tedy jen na chabé: "A co teď?" V odpověď mi byl ostrý, nepřátelský smích, ona nepřiblížila svou tváří na dotek k té mojí a políbila mě. "Co teď? Teď vítej mezi námi zatracenci a lůzry. Jsem Alex," řekla a při příštím úsměvu odhalila dokonale bílé, ostré špičáky.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elinai Elinai | Web | 6. října 2011 v 16:04 | Reagovat

WOW - proste úžasné....kedy bude druhá kapitola?

krásne zvrátene, úplne zmätené, a predsa to dáva zmysel

soundtracky si k tomu nepúšťam, skúsila som, ale rozptyľuje ma to

Len tak ďalej,som namotaná

2 Ehněnka Ehněnka | 6. října 2011 v 16:22 | Reagovat

[1]:Další kapitolu plánuju na příští čtvrtek, ale kdo ví? Možná ji stihnu dokončit i dřív. :) Jinak jsem ráda, že se to někomu líbí, byla jsem zvědavá, co na to čtenáři moji milí řeknou. :)

3 Narcisse Narcisse | 7. října 2011 v 15:34 | Reagovat

I když je to dnes již trochu popularizované téma, nevadí to - má to skvělou atmosféru. A ta hudba k tomu je dobrá:)

4 Ehněnka Ehněnka | 7. října 2011 v 16:39 | Reagovat

[3]: Já to píšu právě proto, že je to zpopularizované téma. :) Nejvyšší čas, aby to někdo zpracoval jinak, bez tradičních klišé. A ta hudba je pro mě dost stěžejní, protože celý tenhle příběh vznikl díky jedné písničce, kterou si ale šetřím do finále. :)

5 Terka Terka | Web | 5. listopadu 2011 v 14:42 | Reagovat

Na to se dá napsad jen WOW!
Těším se na další díl! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama